„Já a zlatokopka? Jsem skoro workoholik!“ Gabriela Partyšová o synovi i o hluboké víře v Boha

Když před třiceti lety odešla Gabriela Partyšová z rodného Brna do Prahy, jistě netušila, že se hlavní město postupně stane útočištěm téměř pro celou její rodinu. A i když jí nevyšla dvě manželství, trvá pevné mateřské pouto se synem, jehož otcem je Josef Kokta. Osmnáctiletý Kristian sice opustil rodinné hnízdo a vyrazil na zkušenou do světa, jeho máma ale rozhodně nezůstala sama. Společnost jí dělají rodiče a také partner Igor.

Žijete na okraji Prahy. Překvapilo mě, že partner s vámi nežije, dům obýváte se svými rodiči.

Igor žije v Brně, v mém rodném městě, které jsem kdysi opustila kvůli práci, takže jeden za druhým dojíždíme. I proto je náš vztah tak hezký. Oba už máme spoustu zkušeností a dokážeme si jeden druhého vážit. To je podle mě ve vztahu to naprosto nejdůležitější.

Jak si dvougenerační soužití užíváte?

Rodiče mám moc ráda, slíbila jsem jim, že se o ně postarám, protože oni se o mě starali celý život a investovali do mě, tak se jim to teď snažím vynahradit. Myslím, že na stáří bychom se o své rodiče měli postarat.

Na instagramu máte v profilu uvedeno, že jste kreativní ředitelka a moderátorka televize Praha TV, make-up artistka, instruktorka jógy a milovnice golfu. Asi nemáte čas se nudit…

Vždycky jsem měla víc prací. Kromě moderování jsem dělala dabing, zpívala jsem v divadle, dnes dělám influencering, věnuju se marketingu pro různé firmy, dělám na spoustě míst. Odjakživa jsem byla v podstatě nezaměstnatelná. Být OSVČ ale nese velká rizika, což bylo vidět v období covidu, kdy mnozí, včetně mě, přišli o práci a nebylo se kam obrátit pro finance. Jenže já miluju svou svobodu, takže všechna ta úskalí – a že jich nebylo málo – za to určitě stála. Díky tomu mám teď barevný život, kdy se každý den setkávám s jinými lidmi.

Myslíte i svou talk show, ve které zpovídáte známé osobnosti?

V televizi Praha TV je moc fajn kolektiv, mám tam hned dva pořady. Mluvím se známými i méně známými, ale o to zajímavými osobnostmi, a to mě moc baví. Lidé mi můžou říct všechny své myšlenky bez toho, aniž bych jim skákala do řeči, což je dnes ve spoustě jiných relací běžné… V rámci mého profesního života je to taková třešnička na dortu, protože v televizi jsem už 30 let.

Co vaše další třešničky, tedy zájem o líčení, jógu a golf?

Líčení a jóga je můj koníček, těmi se neživím, obojímu se ale aktivně věnuju. No a golf, ten miluju, je to můj sport číslo jedna. Hraje ho syn, partner, rodiče, přátelé. Je fajn při něm chodit přírodou bez mobilu v ruce, poznávat nová místa. Je to super koníček, který nám všem může vydržet klidně do devadesáti.

Vím o vás, že máte blízko nejen k alternativním metodám, ale také k duchovnu a ezoterice. Nemáte pocit, že ten, kdo dnes byť jen lehce vyznává „ezo“, je považován tak trochu za mimoně?

Máte pravdu, ezoterika i jisté alternativní metody jsou dnes pošpiněné a poplivané. Dnes se totiž všechno hned nálepkuje, a když má člověk jen trochu jiný názor, rovnou dostane nálepku. Jsem na tohle docela alergická.

Svého času jste měla také jednu nepříliš lichotivou nálepku…

Pokud myslíte „zlatokopku“, tak za tu jsem byla označovaná hodně dlouho. Přitom já byla za svůj dospělý život doma jediný rok, to když byl Kristiánek malinký a já ho kojila. Označit někoho, kdo denně vstává ve tři hodiny ráno do práce, za zlatokopku, mi přijde opravdu úsměvné. Vždyť zlatokopky chodí v tuhle dobu většinou teprve spát.

Jsem velmi pracovitý člověk, skoro až workoholik, a i když jsem žila s movitými muži, kteří měli hodně peněz, a já bych nemusela hnout rukou, vždycky jsem pracovala. Práce je pro mě naprosto primární věc. Potřebuju své vlastní finance a moc se mi líbí příměr, že život je jako most, po kterém jdeme, ale kdykoliv můžeme spadnout do propasti. Na každém mostě je však zábradlí, o které se můžeme opřít, abychom nespadli, a tím zábradlím je práce. Přesně tak to vnímám i já.

Měla jste potřebu lidem dokazovat, že taková, za jakou vás mají, nejste? Že si na sebe dokážete vydělat i bez „sponzoringu“ partnerů?

Díky sociálním sítím, na kterých se dá dnes vyjádřit ke všemu, se to naštěstí obrátilo. To, jak se na nich prezentuju, je snad patřičný důkaz, že lidem jako zlatokopka připadat rozhodně nemůžu.

Trochu jsme odbočily od duchovna…

Já jsem velmi duchovně založená, jsem věřící a často se obracím k Bohu. K víře jsem vedla i syna, který si už přirozeně čte v Bibli a často se obrací ke svému vnitřnímu Bohu. Říká se, že každý máme kousíček Boha v sobě. Dřív se k němu lidé často obraceli, modlili se. Dnes je víra spojovaná s něčím prazvláštním, přitom mám pocit, že bychom se dnes měli modlit úplně všichni. Za svobodu slova i světa… Válčit zbraněmi a násilím není podle mě správná cesta, ale chápu, že i to je občas potřeba. Někdy prostě lidstvo potřebuje určité lekce, ale je to smutné.

Zmínily jsme alternativní přístup ke zdraví. Léčíte své tělo, případně i duši, výhradně touto formou?

Alternativní metody v uzdravování i jako prevenci zdraví používám často. Ale neodsuzuji lékaře, protože jsou mezi nimi i tací, kteří se na člověka dívají celistvě, holisticky – a stejně jako dokážou jednou za dva tři roky člověku předepsat antibiotika, dokážou mu poradit i jinou cestu k uzdravení.

Co je v alternativě to vaše pravé ořechové?

Hodně používám hlubinnou homeopatii. Na čaje mám bylinkáře, ke kterému zrovna dneska jdu, ten mi míchá byliny přímo na tělo. Používám také biorezonanci, což je velmi ozdravná frekvenční medicína. Věřím, že právě tyto metodiky mohou člověku velmi pomoct.

V červnu oslavíte 48. narozeniny. Snad se neurazíte, když otevřu nepříliš oblíbené téma perimenopauzy. Měla jste s ní už tu čest?

Měla, však také nedám dopustit na hormonální jógu. Jde o sedmihodinový kurz, kterým jsem prošla, naučila jsem se sérii cviků a ty teď denně praktikuju. Pracuje se převážně s dechem, je to opravdu výborná věc. Když žena, ale i muž, vyzrají do určitého věku, přestávají produkovat určité hormony a právě toto cvičení je dokáže zase vyprodukovat a udržovat. Tyto hormony jsou přitom nezbytné pro kvalitní spánek a nervovou i endokrinní soustavu. Kromě hormonální jógy cvičím také reformer pilates.

Máte ještě nějaké tipy pro ženy nejen po čtyřicítce?

Každé ráno si vařím hřebíčkový čaj, který je skvělý na záněty. K tomu užívám „zelený program“, tedy ječmen a spirulinu – dva velké čističe střev. Teď jsem se vrátila z cest a v letadle jsem nastydla. Na nachlazení se mi znovu osvědčila konvička na proplachování nosu a inhalace éterických olejů.

Za sebou máte dvě manželství, která nevyšla. Myslíte, že váš současný partner je ten „do třetice všeho dobrého“?

Když na sobě člověk pracuje, ať už fyzicky, nebo duchovně, dojde někdy do fáze, kdy má pocit, že si s tím druhým už všechno řekl, že si ti dva předali, co měli, a teď musí jít každý svou cestou. Já jsem pro dlouhodobé vztahy, v těch nejzásadnějších jsem nebyla já ta, která odešla, spíš jsem byla odejita. To, že se to nepovedlo, neznamená, že to bylo špatně.

Naopak, byl to plán mojí duše a já skoro denně svým expartnerům děkuju, že šli svou cestou a že já můžu jít tou svou. Byli to moji velcí učitelé. Přála bych si, aby náš vztah s Igorem vydržel až do mé smrti. Ale nevím, jaké má Bůh a osud plány. Tak to trošku alibisticky nechávám na něm.

Zmiňovala jste, že by lidé měli na svých vztazích pracovat. Bylo příčinou krachu vašich manželství to, že jste práci na vztahu podcenili? Zřejmě ano. A jsem přesvědčená, že právě to je hlavní příčina, proč spolu dva nevydrží. Do vztahu se narodí děti a rodiče jdou najednou od sebe. I můj bývalý muž ode mě a od syna odešel brzy, protože měl zřejmě pocit, že není v životě spokojený. Na našem vztahu dostatečně nepracoval, ale na druhou stranu, ve vztahu jsou vždycky dva, takže nechci všechno svalovat na něj.

Páry, které jsou spolu čtyřicet let, svorně přitakávají, že společné soužití ustály bez ztráty kytičky především díky toleranci. Ale jen s tou si asi vystačit nemůžou…

V celoživotní práci na vztahu, o které jsem mluvila, by podle mě měla být zahrnuta taky otevřená náruč, pohlazení, teplo domova, domov jako takový. A také eliminace sobeckosti. Když se dva dohodnou, že si pořídí dítě, tak by si měli říct: Už nejsme jen my dva, ale tři, čtyři…, takže bychom se na výchově měli podílet oba rovným dílem.

Takové ty případy, kdy si otec od rodiny řekne, že ho žena přestala bavit, a jde o dům dál, neuznávám. Nikde není tráva zelenější… To, co jsme si na tom svém políčku kdysi zaseli, bychom si měli obdělávat a s láskou se o to starat. I když je to někdy hodně těžké a povadlé. Pořád si myslím, že žena by měla děti vychovávat takzvaně doma, naučit je děkovat, pozdravit, poprosit. Dát jim základ do života. Muž by měl být tím, kdo domů přitáhne toho mamuta a poskytne finanční zázemí.

Tento model ale dneska ve většině případů moc nefunguje…

Přitom stačí jen jeden druhého vyslechnout. Když muž na ženě vidí, že je podrážděná, tak by s ní neměl jít do boje, ale radši se jí zeptat, co ji trápí, jestli jí nemůže nějak pomoci. To jsou pro nás ženy strašně důležitá slova. Stejně jako když vidíme my upracovaného nebo nejistého muže, tak bychom ho měly pohladit, uvařit mu polévku a říct mu, že všechno bude dobré. Myslím, že tahle sounáležitost, to, že stojíme jeden za druhým, ze vztahů vymizela.

Se svým prvním mužem máte dnes už dospělého syna Kristiana. Ten nedávno opustil rodinné hnízdo a vyrazil do světa. Jak jste to nesla?

Kristian se sám rozhodl pro studium v zahraničí, vybral si skotský St. Andrews, studentské město se spoustou univerzit i golfových hřišť. Je to strašně cílevědomý, pracovitý i empatický kluk, ke kterému vzhlížím. Dokonce má už svou malou firmičku, která se stará firmám o marketing. Maximálně ho podporuju a vydělávám na jeho studia.

Hodně mi v tom pomáhá i partner, protože nevím, jestli by Kristi mohl studovat takto prestižní školu. I když jako žena vydělávám dost, sama bych jeho studijní výdaje neutáhla. Děkuju tam nahoru, že má takovou možnost se vzdělávat. No a jako máma jsem jeho odchod nesla těžce, přiznávám, že to se mnou zamávalo. Když ale slyším, jak mi volá a říká „Mami, já to tady miluju“, tak nemůžu být šťastnější.

Jak často se dostane domů?

Je na internátní škole, kde bývá zhruba šest týdnů, a pak přijede domů. V tomhle ohledu je jeho škola, kde jsou mladí muži z celého světa, k rodičům velmi laskavá. Pokaždé když dorazí, vidím neskutečný pokrok v tom, jak fyzicky i mentálně dospívá. Tam teprve zažívá tu pravou školu života bez mámy za zadkem. Já mu budu vždycky nablízku, ale zároveň ho nechám roztáhnout křídla. Moje psycholožka, kterou mám moc ráda, říká, že každé dítě by kolem 18. roku mělo dostat možnost poznat zvuk a rytmus svého bubnu.

Dnes není neobvyklé, že ženy rodí i po čtyřicítce. Umíte si představit, že byste si svou mateřskou roli třeba ještě zopakovala?

Před pár lety jsem ještě takové choutky měla. Děti miluju a vždycky jsem jich chtěla víc. Ale je mi, kolik mi je. Bůh a osud mi nadělili jednoho chlapce a i za to jsem moc vděčná.