Vím, že Jakub není můj syn, ale rozhodl jsem se mlčet: Moje milosrdná lež mě žere zaživa
Dnes je Jakubovi devět let. Je to ten nejúžasnější kluk pod sluncem. Miluje letadla, sbírá angličáky a každou sobotu se mnou chodí do dílny brousit dřevo. „Tati, koukej, jak mi to jde!“ volá na mě a já v něm vidím sebe. Ne v genech, ale v gestech. Má můj smích, můj způsob, jakým krčí čelo, když se soustředí. Naučil se to ode mě, protože já jsem jeho táta. Ten jediný, kterého kdy měl a bude mít.
