„Babičko, proč se nikdy nesměješ?“ Jediná otázka zbořila roky předstíraného štěstí
Tři desetiletí jsem se každé ráno probouzela vedle muže, kterému jsem v hloubi duše nikdy neodpustila. Každý jeho dotyk mi připomínal tu zradu, každý jeho úsměv byl jako sůl v ráně. Naučila jsem se tu nenávist maskovat tak dokonale, že i naši nejbližší přátelé nás považovali za ideální pár. Petr se stal tím „dokonalým manželem“, duší každé oslavy, zatímco já jsem byla ta spolehlivá, tichá Libuše, která se vždycky postará o všechno zázemí, o zahradu a o to, aby bylo všeho dost. Nikdo neviděl, jaké úsilí mě stálo se u snídaně usmívat, zatímco jsem uvnitř cítila jen prázdnotu.
