Padesátka na demonstraci: Herci, básnička, populární zpěvák a někdo od Cimrmanů…

„Hlavně aby zase nehráli Hutku,“ poznamenala zlověstně moje kamarádka P., když jsme spolu v listopadovém odpoledni mířily na nejnovější demonstraci. Shodly jsme se, že mátožné pohupování v ucouraném rytmu nekonečných slok Co je nejmocnější? Co je nejmocnější? Prav-do-mluvné slóóvo už v nás jaksi nevzbuzuje ty správné emoce. Místo kýženého zápalu pro svobodu a demokracii spíš chuť prokličkovat davem a jít někam na dvojku.
Když jsem jako teenagerka v našem okresním městě chodila na demonstrace v listopadu 1989, dojímala jsem se už při Krásný je vzduch, krásnější je moře a znala jsem všechny sloky zpaměti. (Znám je zpaměti i teď – a to je právě problém.) Nadšení pro společenskou změnu přebíjelo mrznoucí palce u nohou a s vervou jsem se připojovala ke skandování čehokoli, co zrovna v davu rezonovalo.
Přece jen má smysl tady být. Není to totéž jako dát lajk na Facebooku, tohle je skutečné…
Dneska před demonstrací vrstvím termoprádlo, dobíjím mobil a do skandování se nutím s jistými rozpaky. Hlavně mi ale dramaticky klesla trpělivost a výdrž. S každým dalším řečníkem, který se sápe na pódium a slibuje, že bude stručný (ti jsou nejhorší), mě víc bolí záda.
V duchu si odškrtávám: delegace herců, básnička, populární zpěvák, někdo od Cimrmanů. Proč musí demonstrace připomínat televizní estrádu, říkám si a začínám litovat, že jsem si s sebou nevzala skládací židličku, protože jsem nechtěla vypadat jako důchodkyně. Zalekne se snad někdo recitace, vtipných scének a dojemného zpěvu? Po hodině a půl mám chuť inspirovat se u Francouzů a vzít do ruky dlažební kostku. Představím si ten titulek: Dvaapadesátiletou ženu policie obvinila z trestného činu výtržnictví. No dobře, tak ne.
Konečně hymna. Zatímco Francouzi v Marseillaise volají po tom, aby se krev nepřátel vsákla do jejich polí, my se spokojíme s lyrickým popisem krajiny. Ale když se rozhlížím po lidech, co stojí okolo a jsou tu ze stejného důvodu jako já, vidím ty mladé i ty mnohem starší, říkám si, že přece jen má smysl tady být. Není to totéž jako dát lajk na Facebooku, tohle je skutečné.
A samozřejmě je to skvělá záminka jít potom s P. na dvojku. Cestou se přistihnu, že si potichu prozpěvuju: Co je nejmocnější? Co je nejmocnější?
„Neopovažuj se,“ loupne po mně očima P.

