Dvě ženy, dvě děti a dokonalý podvod. Milovala jsem muže, který ve skutečnosti vůbec neexistoval
Nečekané setkání
Před domem jsem zaparkovala kolem páté odpoledne. V odrazu okna u vchodu jsem si letmo upravila rozcuchané vlasy a přetřela si rty rtěnkou, kterou měl tak rád. Srdce mi bušilo radostí, když jsem stoupala do třetího patra. Zazvonila jsem. Dveře se otevřely a mě polil ledový pot. Neotevřel Petr. Otevřely mi dvě holčičky, odhadem tak pět a sedm let, obě v pyžamech s motivem ledového království. „Jej,“ vyklouzlo mi. Myslela jsem si, že jsem si spletla patro, ale pak se z chodby ozval ten hlas. Jeho hlas. „Tati, kdo je to?“ zavolala ta starší. Když se Petr objevil ve dveřích, ztuhla mi krev v žilách. Neměl na sobě oblek, ve kterém ráno odcházel, ale vytahané tričko a na nohou bačkory. V tu chvíli se za ním objevila žena, o něco starší než já, s utěrkou v ruce. „Kdo je to, Petře?“ zeptala se s mírným úsměvem, ve kterém nebyla ani špetka podezření. Petr byl bledý jako stěna. „To je… kolegyně z kanceláře, jen mi veze nějaké podklady, co jsem zapomněl,“ vykoktal ze sebe.
Život na dvě strany
Ta žena se jmenovala Hana. Žila s Petrem v tomhle bytě dvanáct let. Byly to jeho dcery, jeho manželka, jeho skutečný život. Zatímco mně v Praze tvrdil, že „stavíme základy“, tady ty základy stály už celou dekádu. Obě jsme byly oběti. Žádná z nás netušila, že muž, kterého jsme milovaly, je ve skutečnosti mistrem lži, který si svůj čas dělil na minuty mezi dvěma městy. Měl dva telefony, dvě sady přátel a dvě verze své vlastní historie. Náš život byl jen jeho divadlem. Když jsem ho později, po nekonečných hodinách pláče, konfrontovala, odpověděl mi s klidem, který mě děsil: „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Miloval jsem vás obě. Jen jsem se bál, že o jednu z vás přijdu, tak jsem raději lhal.“ Lhal roky. Každý jeho polibek, každý slib v Toskánsku, každá káva do postele byla součástí propracovaného podvodu.
Pád a uzdravení
Zhroutil se mi svět. Ze dne na den. Vrátila jsem se do Prahy a první týden jsem strávila v zatemněném bytě. Nespala jsem, nejedla, jen jsem se stále dokola ptala, co bylo skutečné a co ne. Nedokázala jsem mluvit s nikým kromě své sestry, která mě nakonec donutila vyhledat pomoc. Rozhodla jsem se jít na terapii. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Trauma z takové zrady v sobě nese hluboký pocit studu. Připadala jsem si hloupá a zneužitá, jako někdo, kdo se nechal roky vodit za nos. Dlouho mi trvalo, než jsem se znovu nadechla a začala věřit svým vlastním smyslům. Musela jsem se naučit, že já jsem nebyla ta, kdo lhal. To byla Petrova hanba, ne moje. Dnes, o dva roky později, jsem mnohem opatrnější, ale také silnější. Našla jsem si nový byt, kde není nic, co by mi ho připomínalo, a začala jsem se znovu věnovat svým koníčkům. Trvalo to dlouho, ale časem jsem si našla partnera, se kterým je všechno jiné. Nejsou tam žádná tajemství, žádné „pracovní byty“ a žádné vyhýbavé odpovědi. Důvěra se buduje pomalu, ale je o to pevnější. Petr se stal jen hořkou vzpomínkou na jedno léto, které mě sice málem zničilo, ale nakonec mě naučilo, jakou cenu má skutečná pravda.
