Hlava nalezená ve vlaku a 13 let mlčení: Kdo byla Irena Čubírková a jaké tajemství skrývala?
Případ Ireny Čubírkové se dnes často vypráví jako extrémní vybočení, jehož podstatná část je však mrazivě všední: zachycuje dlouhé soužití s konflikty, závislostmi a výhrůžkami, které okolí může vnímat jako uzavřené „rodinné věci“. Zároveň ukazuje, jak zásadní je kvalita vyšetřování a ochrana institucionální pochybnosti – jedna předčasně uzavřená „nehoda“ totiž může být jen odloženým zločinem, který čeká na své odhalení třináct let.
Příběh také připomíná, že motivy pachatelů nelze redukovat na jednoslovné nálepky, pokud ani dostupné prameny nejsou jednotné. Zůstávají otázky, které nelze poctivě uzavřít bez falešné jistoty: zda smrtící rány v roce 1951 zasadila skutečně Čubírková, nebo její tehdejší milenec, kolik z jejích sedmi dětí bylo do tragédie přímo vtaženo a kde přesně skončila „vlaková“ cesta druhého činu. Možná i proto případ zůstává v paměti – ne kvůli brutalitě jednotlivých scén, ale kvůli způsobu, jakým se v něm střetává životopis, selhání systému a společenské vyprávění o vině. Otázkou nakonec není, „jaká byla“, ale co všechno muselo selhat, aby se první vražda ztratila na více než dekádu v úředních papírech.
