Mezi pódiem a domovem: Příběh muže, který musel zpomalit, aby nepřišel o to nejdůležitější
Seděla jsem ve své malé věštírně, kde se vzduch nikdy úplně nezbaví vůně starého dřeva, praskajícího vosku a santalového kouře, co se drží v záhybech závěsů jako starý přítel. Venku padal sníh tak hustě, že tramvaje dole u řeky zněly jako vzdálené vzpomínky. Bylo pozdní odpoledne, kdy se dveře otevřely skoro bez zvuku, jen slabé zavrzání, jako by se styděly. Vešel on. Vysoký, ramenatý, s dlouhými černými vlasy, co mu padaly přes obličej jako opona, za kterou se schovává bouře. Kožená bunda voněla po zimě, cigaretách a tom specifickém pachu zákulisí – mix potu, suchého ledu a adrenalinu. Na předloktích se mu vlnilo tetování jako živí hadi, lebky s růžemi v očních důlcích, kytarové krky propletené s hady, noty, co se měnily v plameny. Sedl si naproti mně, aniž by řekl slovo. Jen položil ruce na stůl. Prsty měl pokryté mozoly od strun, klouby ještě zarudlé od posledního setu.
