Kdysi jsem byla hrdinka. Že člověk všechno vydrží, neznamená, že to dělá dobře. Očima padesátky

Tohle mi asi tak před patnácti lety napsala kolegyně Anička jako přání k narozeninám. A já jsem se v tom vůbec nepoznávala. Kdo to je, ta superžena, ta hrdinka, o které se tam píše? A přece jsem všechny tyhle věci nějak dělala, dokonce s pocitem, že to je normální a vlastně to nestojí za řeč.

Pravda je, že jsem byla hrdinka. Ten druh lehce uštvané hrdinky, která všechno „zvládá“. V práci se tváří, že nemá děti, a doma se snaží předstírat, že nechodí do práce. Být v práci do pěti a současně do pěti vyzvednout děti ze školky a z družiny v jiné části Prahy? Ano, tehdy to nějak šlo. Přes noc ušít kostým na školkový karneval? Ale prosím vás, spánek, to je zpovykanost. Člověk si jen musí umět všechno zorganizovat.

Nejdůležitější bylo stále zůstat cool a vytvářet dojem, že žiju s lehkostí, že to všechno zvládám levou zadní. A hlavně si nikdy na nic nestěžovat. Nedávno jsem četla rozhovor s jednou známou disidentkou, v němž padla otázka na diskriminaci žen za minulého režimu, na což odpověděla: „Možná, že takové věci skutečně existují, ale musím říct, že mezi mými přítelkyněmi a přáteli jsem takové věci prostě neviděla a nikdy nepocítila.“

Jsem si jistá, že úplně stejně by odpověděla i moje máma. Tyhle statečné ženy si asi doopravdy ani neuvědomovaly, co mají naloženo. A moje generace, dnešní „padesátky“, to od nich převzaly, ale chtěly jsme toho stihnout ještě víc a ještě u toho nevypadat moc upracovaně.

Jestli tohle čte Anička, moje dnes už bývalá kolegyně, chtěla bych jí vzkázat: „Už jsi velká. Doufám, že nejsi jako tehdy já!“ Protože, upřímně, až teď vidím, že moje tehdejší upachtěné hrdinství a na tváři lehký smích ničemu moc nepomáhaly. Že člověk všechno vydrží, neznamená, že to dělá dobře.

Pro dnešní dobu potřebuju jiné druhy hrdinství. Umět si říct, že tohle nezvládám, umět si říct o pomoc, umět přiznat, že jsem udělala blbost. Neusmívat se, když to není k smíchu, a umět říkat i nepříjemné věci. Plánovat s dětmi jejich studium, i když nemáme potuchy, na jaký svět se vlastně připravují a co v něm budou potřebovat umět. Přesazovat kytky a plánovat letní dovolenou, i když ani nevíme, jestli v létě ještě budeme žít ve světě, jak ho zatím známe. Být spolu právě teď a navzdory všem těm nejistotám si to spolu užít.