„Polož tu skleničku a odejdi.“ Marek se exmanželky bál i po rozvodu, vysvobodil ho až syn
Jakub položil obracečku. Utřel si ruce do zástěry a pomalu došel k našemu stolu. Vypadal v tu chvíli mnohem starší. Měl v obličeji výraz, který jsem u něj nikdy předtím neviděl – klidnou, mrazivou rozhodnost. „Mami,“ řekl tiše, ale tak jasně, že hovor u stolu okamžitě utichl. „Mami, polož tu skleničku.“ Jana se na něj podívala s tím svým shovívavým úsměvem. „Kubíku, nebuď tak vážný, vždyť oslavujeme…“„Ne, mami. Ty neoslavuješ. Ty jsi sem přišla, abys zase jednou sebrala tátovi kyslík,“ přerušil ji Jakub. „Táta tě nepozval. Nikdo z nás tě nepozval. To, co ty nazýváš ‚obdobím samoty‘, jsou tři nejšťastnější roky jeho života. Roky, kdy si konečně vybudoval prostor, kde nemusí poslouchat, jak špatně parkuje nebo jaký ročník vína má pít.“
