Očima starý holky: Nemohli jsme být sněhové vločky, i když jsme uvnitř úplně stejně křehcí
Zvláštní je, že když jsem ten vtip nedávno řekla svému osmiletému vnukovi, nejenže se nezasmál, ale dokonce mě napomenul: „To není hezkej vtip, babi.“ Jeho odpověď mě plní nadějí v lepší zítřky. Tahle generace bude empatičtější a chytřejší, třeba už žádný důchod potřebovat nebudou, protože tyhle děti už teď chápou, že stáří je vážná věc, tak se snad na něj dokážou připravit.
Před pár dny jsem se stala důchodkyní. Uvědomila jsem si, jak málo mých přátel něco takového říká. Uvědomila jsem si, že se za to stydí. Na druhou stranu ale ke mně před lety přitančila jedna moje o dost starší kamarádka a vesele volala: „Jsem v důchodu!“ A měla pravdu. Důchod byl začátkem její svobody.
Přesně tak se na svůj novopečený status hodlám dívat. Jako na začátek. Jako na příležitost. Důchody jsou ve většině případů směšně malé a málokomu pokryjí skutečné náklady, většinou jsou nižší, než je existenční minimum.
Ne že bych chtěla hájit stát a to, jak nakládá se starými lidmi, ale ráda bych, abychom se na tom přechodu vrtěli poněkud méně. Myslím totiž, že všichni novopečení důchodci to s touto milou almužnou mohou pěkně roztočit, pokud jim to pálí a pokud jsou zdraví, samozřejmě.
Malý důchod motivuje. Nemůžeme přestat pracovat. Ale jistý malý příjem nám může pomoci změnit práci. Vyměnit tu, kterou dělat nechceme, za nějakou zajímavější a třeba nejistější, dobrodružnější, na kterou jsme si nikdy netroufli. My totiž nemůžeme nedržet krok, nechytat se. My nemůžeme všeho nechat a okopávat zahrádku, jako to dělávaly naše babičky, kterým důchod stačil na život. Než úplně zblbly. Takový luxus my si nemůžeme dovolit.
My musíme být lepší, než jsou všichni ti mladí a krásní. Máme k tomu dobré podmínky. Pálí nám to, zažili jsme víc než oni, prohráli jsme víckrát než oni, ale vždycky jsme se zvedli, protože jsme nemohli být sněhové vločky, i když jsme uvnitř úplně stejně křehcí jako oni, jenže jsme museli bojovat. O všechno. A to nám zůstalo. A to nás ještě nějakou dobu bude zachraňovat.
Nemohu nevzpomenout, jak mi jiná kamarádka vyprávěla, jak její sousedka z jakýchsi všeobecně rozšířených důvodů obdržela směšný důchod, naštvala se, načež v okně svého přízemního bytu založila nejlepší pizzerii v okolí. Takoví lidé by zasloužili metál.
Při čekání na oznámení o výši důchodu jsem chytla velkou kafkovskou depku z odlidštěnosti státního aparátu, ale už je pryč. Člověk se nesmí dát, a tak svůj zasloužený neodchod do důchodu hodlám brát jako novou pubertu. Začátek čehosi výjimečného. Přechod k punku. Protože zatím mám dost sil. Budu je trénovat, aby vydržely, a vám to také doporučuji. Přesto nás síly jednou opustí, to víme. Co bude dál? Budeme to mít vymyšlené, myslet my totiž umíme.
