Sestra mě vytáhla z nejhlubšího dna: Bez jejího „benzinu“ bych v životě uhořela
Síla společné páry na českém venkově
Dívala jsem se na ni a nechápala jsem. „Jak to myslíš?“ „Tady na Šumavě se prodává jedna malá pekárna s koloniálem,“ pokračovala Veronika naprosto klidně. „Majitel odchází do důchodu. Chce to někoho, kdo tam vnese život, kdo tam bude rád se sousedy mluvit a kdo z toho udělá místo, kam lidi budou chtít chodit. To jsi ty, Moniko. Ty budeš ten oheň, ta duše toho místa.“ „A ty?“ zeptala jsem se s nadějí. „Já budu tvoje účetní a tvoje brzda. Budu hlídat každou korunu a každý paragraf, aby se ti to zase nerozsypalo pod rukama. Oheň a voda, Moniko. Když je dáš dohromady správně, vznikne pára. A pára je ta největší síla, která dokáže pohnout světem.“ Pocítila jsem, jak se ve mně po měsících temnoty něco rozsvěcuje. Nebyl to ten divoký plamen, který mě dřív spaloval, ale klidné, hřejivé teplo. Tady, v srdci Čech, uprostřed lesů, jsem pochopila, že můj sesterský vztah s Veronikou není o tom, kdo je lepší nebo úspěšnější. „Ty jsi vážně poklad, Verčo,“ zašeptala jsem a otřela si slzy. „I když jsi občas nesnesitelně upjatá a tvoje tabulky mě v noci straší v děsech.“ „A ty jsi nepoučitelná sopka,“ zasmála se Veronika a podala mi pero. „Ale teď přestaň fňukat. Máme před sebou spoustu práce. Podepiš mi tenhle záměr, ať vím, že do toho jdeš se mnou. A varuju tě, jestli v tom obchodě uvidím jediný neschválený výdaj na ‚uměleckou dekoraci‘, tak ti ty tvoje ohnivé nápady hned zchladím!“ Rozesmály jsme se obě. Slunce začalo zapadat za šumavské kopce a barvilo nebe do oranžova – přesně v barvě ohně, který už neničil, ale svítil na cestu domů. Věděla jsem, že s Veronikou po boku už se nikdy neutopím. Protože když se oheň s vodou spojí v páru, dokážou i ty největší životní skvrny vyčistit stejně snadno, jako kdysi tu smůlu na našich kombinézách v Ostravě.
