Ženské tělo jako bitevní pole. Krutá historie sexuální agrese aneb Jak to bylo se znásilněním

Podle oficiálních policejních dat bylo v roce 2025 v Česku nahlášeno 1 086 znásilnění – a toto číslo roste už pět let po sobě. Pravděpodobně ne proto, že by útoků přibývalo, spíš vzrůstá odvaha obětí čin nahlásit. Každopádně platí, že skutečná čísla budou výrazně horší, protože je stále mnoho těch, kdo se kvůli studu a strachu, že jim nikdo neuvěří, na oficiální instituce neobrátí.

Nejrůznější organizace odhadují, že oficiální čísla reflektují tak deset až dvacet procent těch skutečných. Pokud by tedy 1 086 znásilněných představovalo pouze desetinu reálného stavu, jen v roce 2025 by si tak traumatickým prožitkem prošlo skoro jedenáct tisíc obětí!

A není to nic nového, sexuálnímu násilí, útokům a znásilněním čelí ženy od počátku světa. Mění se jen to, jak na to společnost pohlíží…

Období středověku je v představách mnoha lidí dobou temna. Všudypřítomné násilí, děsivé hygienické podmínky, nemoci, krutost a neúcta k lidskému životu – právě tak tuto část historie vyobrazuje řada filmů či seriálů.

Pravda ale je, že minimálně co se týče znásilnění, to bylo asi méně děsivé, než si myslíte. Podmanit si ženu bylo totiž pokládáno za vážný trestný čin, za který se ukládaly velmi přísné tresty, leckdy i hrdelní. Za násilně vynucený sex tak mohli muži ve středověku zaplatit dokonce životem.

Ale rozhodně nešlo o to, že by si tehdy tak moc vážili žen a tolik se starali o jejich bezpečí a důstojnost. Ženy a jejich těla byly majetkem mužů, a znásilnění tak bylo vnímáno především jako „útok na majitele“. Za zneuctěnou se nepokládala žena, ale hlavně její manžel, otec či bratr. Jim byla způsobena škoda na majetku, podobně jako kdyby jim útočník třeba podpálil dům.

Že nešlo o práva žen (nýbrž mužů) dokládá i fakt, že například prostitutky, žebračky a obecně ženy na okraji společnosti být dle zákona znásilněny vlastně nemohly. Neměly čest, žádného majitele, tak komu by to vadilo…

V dobách válek to mají ženy nesmírně těžké. Jako by přestávaly být lidskými bytostmi, ale spíš šťavnatou kořistí. A rozhodně se nebavíme o dávných dobách, stačí se vrátit třeba do roku 1937, kdy se odehrál děsivý nankingský masakr. Poté co japonská císařská armáda dobyla čínské město Nanking, rozpoutali tam vojáci země vycházejícího slunce peklo.

Nejenže krutě zavraždili 150 000 až 300 000 zajatců, civilistů i vojáků, ale jejich běsnění neunikly ani ženy. Během několika týdnů tam podle historických odhadů brutálně znásilnili až 80 tisíc žen a dívek všech věkových kategorií, včetně malých holčiček či stařen.

A Rudá armáda v době druhé světové války? Ruští vojáci znásilňovali ženy nejen v zemích nepřítele, ale i v těch, které osvobozovali. Nechvalně proslulé je třeba jejich řádění na území bývalé Jugoslávie (Rusku spřátelené země), kam v roce 1944 vstoupili. Podle tehdejších svědectví zde znásilnili tisíce žen, a když si odboj stěžoval až u Josifa Stalina?

Podle knihy Rozhovory se Stalinem, kterou napsal jugoslávský politik Milovan Džilas, měl generalissimus jasno: „Cožpak nedokážete pochopit vojáka, který prošel tisíce kilometrů krví, ohněm a smrtí, když se chce trochu pobavit s ženou nebo si vzít nějakou drobnost?“

A můžeme pokračovat. Třeba v roce 1971 ve Východním Pákistánu (území dnešní Bangladéše) pákistánští vojáci, kteří zde potlačovali povstání proti vládě, znásilnili údajně až 200 tisíc bengálských žen.

Omezíme-li se jen na naše území, tak do roku 1950 zákon termín „znásilnění“ neznal. Rakouský trestní zákoník z roku 1852 používal termín „násilné smilstvo“, což se týkalo výhradně heterosexuálních mimomanželských pohlavních styků. Doslovně to sice v zákonu napsáno nebylo, ale tehdejší doba vycházela z toho, že uzavřením sňatku získal muž trvalé a neodvolatelné právo na sex, takže znásilnit vlastní manželku prostě nemůže. Jen si bere, co je jeho…

To a řada dalších věcí se změnila v roce 1950, kdy nový socialistický trestní zákoník poprvé použil pojem znásilnění. To bylo definováno jako násilné donucení ženy k pohlavnímu styku. Tvůrci zákona už nespecifikovali, že znásilnit lze pouze cizí ženu, takže bylo oficiálně uznáno, že i v rámci manželství má žena právo sex odmítnout a její muž nemá právo se ho násilně domáhat.

Nicméně i tento zákon měl velkou řadu nedostatků. Zaprvé se za znásilnění pokládal výlučně vynucený pohlavní styk; s jinými praktikami (anální či orální násilí, použití nástrojů…) zákonodárce vůbec nepočítal.

A co bylo nejhorší, vše bylo podmíněno použitím fyzického násilí. Pokud oběť neměla modřiny, zranění, jasné známky toho, že jste se fyzicky bránily, jakoby se nic nestalo. Se strachem, který oběť doslova ochromí, nebo s tím, že donuceni nemusíte být jen použitím fyzické síly, ale třeba i výhrůžkami pramenícími z vašeho sociálního postavení, nikdo nepočítal.

A hodně nefér byl zákon i k mužům – obětí sexuálního násilí totiž mohla být výhradně žena. Že by někdo mohl znásilnit i příslušníka „silného pohlaví“? To české právo neuznávalo, tedy až do roku 2001, kdy novela zákona uznala, že obětí znásilnění může být i muž.

Zásadní redefinicí prošel zákon teprve nedávno, od ledna 2025 byla formulace „překonání odporu či násilí“ nahrazena principem absence souhlasu. Konečně i zákon uznal, že znásilnit lze ženu i muže, a to nejen s použitím fyzického násilí, ale i psychologickým nátlakem, výhrůžkami, vyvoláním strachu z následků a podobně. Že obětí sexuálního násilí se můžete stát i bez modřin a zlomených žeber…

Zdroj: web Policie ČR, Dotyk.cz, Reflex.cz, proFem.cz