Krutá pravda u slavnostní tabule: Pro tátu jsem udělala nemožné, potlesk ale patřil bratrovi
Tváří v tvář pravdě
Zbytek večera si pamatuji jen v mlze. Dál jsem se usmívala, dolévala víno, když personál nestíhal, a odpovídala na zdvořilostní otázky. Nikdo si nevšiml, že můj úsměv je jen maska, která mi tuhne na obličeji. Když se hosté kolem půlnoci začali rozcházet do svých pokojů, vyšla jsem ven na terasu. Mráz mě štípal do tváří a vzduch byl tak čistý, až z toho bolely plíce. Seděla jsem na dřevěné lavici a dívala se na hvězdy, které nad horami svítily s mrazivou lhostejností. Dveře se otevřely a ven vyšel Marek. Zapálil si cigaretu a opřel se o zábradlí vedle mě. Chvíli jsme mlčeli. „Bylo to trapný, co?“ řekl po chvíli a vyfoukl kouř do tmy. „Co konkrétně, Marku?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala. „To s tím přípitkem. Táta je prostě starej, plete si věci. On tě v tom vidí, Emo, jen… no, ty víš, jak to mají chlapi jeho generace. Úspěch pro ně znamená to, co dělám já. To, co děláš ty, berou jako vzduch. Prostě to tam je.“ „A proč jsi ho neopravil?“ Marek pokrčil rameny. „Nechtěl jsem mu kazit radost. Vypadal tak šťastně, když o mně mluvil. Kdybych mu řekl, že jsem nehnul ani prstem, cítil by se blbě. Takhle to bylo pro všechny jednodušší.“ „Pro všechny kromě mě,“ dodala jsem tiše, skoro neslyšně. Marek se na mě podíval, v jeho očích nebyla zlomyslnost, jen hluboká, pragmatická povrchnost. „Ale no tak, Emo. Vždyť o nic nejde. Ty přece víš, že jsi to udělala ty. To ti stačí, ne?“
